Komentáře k článku: Přihláška.

emily*: 1. Emily
2. Sanshouou@seznam.cz
3. Jako malá jsem bydlela s rodičema a prarodičema na vesnici, kde maminka pracovala jako veterinářka těch "větších" zvířat a já většinu času trávila s ní. Ve svých 10 letech jsem začala pracovat na jednom statku poblíž domu, tak jsem si pouto ke zvířatům zpevnila. Začala jsem se zajímat o koně, na stáji jsme měli tinkery a jednoho poníka. V mých 13 letech mi táta koupil huculku, na které jsem se učila jezdit. Po roce jsem přestala chodit na ten statek protoe majitelka neměla peníze a zvířata rozprodala. Navíc u mojí kobči se zjistila vada obou očí a neměli jsme peníza aby se mohla léčit, proto jsme jí prodali. K mým 15 narozeninám mě rodiče vzali do JK Dream, kde jsem se přidala k ostatním a dál se tady věnuji ježdění.
4. Ano

aduš: 1. Aduš
2. adu.horse@seznam.cz
3. Už jako malá jsem milovala koně. K těm nádherným, nespoutaným tvorům mě to nesmírně táhlo. Nikdy mi ale rodiče nedovolili, abych začala chodit do nějaké stáje, nikdy jsem je nemohla poznat blíž. Jak letěl čas, tak jsem stárla i já a když jsem byla už dost samostatná rozhodla jsem se, že se ke koním dostanu, ať to stojí cokoliv. Naštěstí, nebo naneštěstí, jsem našla v okolí malou stáj, ve které žil vysoký černý dlouhonohý kůň. To zvíře mi ze začátku nahánělo pořádnou hrůzu, ale ani to mě neodradilo! Směle jsem se vydala za jeho majitelem. Čekala jsem nějakého sympatického člověka, místo toho však vylezl starý chlap a rozhodně nebyl střízlivý. V tu chvíli mi ale bylo jedno kdo to je, hlavní bylo že mě zavedl do stáje řekl co mám uklízet a ukázal mi kde má sedlo a kartáče... Nějak jsem se vypořádala s kydáním hnoje, ale dojít k samotnému koni jsem neměla odvahu. Po nějaké době co jsem vlastně téměř vždy jen uklidila, jsem se konečně odhodlala. Nikdy jsem se koně ani nedotkla, takže jsem neměla žádné zkušenosti, ale věděla jsem toho opravdu hodně. Vešla jsem do výběhu a pomalu přistupovala blíž ke koni, toho jsem musela dotáhnou do stáje a pak jsem se ho pokusila vyčistit, kolem létaly kopyta, ale zvládla jsem to. Tahle rutina se pak zas opakovala nějakou dobu, ale po čase jsme si k sobě našli cestu. Začala jsem na něm jezdit i ven a stal se z nás skvělý pár. Nic nám nebylo překážkou, propůjčoval mi svou svobodu když jsem se proháněla po loukách na jeho hřbetě a já mu to oplácela svou péčí a láskou. Nebylo to vždy ale tak růžové. Po čase co jsem tam strávila, jsem poznala že majitel koníka je těžký alkoholik a já se mu obloukem vyhýbala. Bála jsem se ho, neměla ho ráda, ale jeho koně jsem milovala. Nejhorší časy nastaly ve chvíli když došlo krmení a peníze na další majitel propil. Všímala jsem si jak začíná Pegas hubnout. V tuto dobu jsem ho na celé dny brávala na louky za vesnicí a jen jsem tam s ním seděla a pozorovala ho. Pak se to opět obrátilo k lepšímu. Koupilo se seno a bylo dobře. Jednoho rána jsem jako vždy mířila do stáje, ale když jsem došla nepřivítalo mě žádné řehtání. Zmatená jsem nahlédla do boxu. Nikde nic, ani ve výběhu. Začínala jsem panikařit. Rychlými kroky jsem mířila k domu toho chlapa a ani si neuvědomovala co dělám. Zabušila jsem na dveře a tím jsem možná rozzuřila opilce za nimi. Sotva otevřel vychrlila jsem na něj otázku týkající se Pegase, ale odpovědí mi byl jen jeho řev a to, že je pryč, ať se s tím smířím a zmizím taky. Dnes přemýšlím že jeho slova nebyly zas tak hloupé SMIŘ SE. Jenže to nešlo. Zlomilo mi to srdce, mezi okolními koňáky se šířily drby že Pegase prodal na jatka/ do zahraničí/ do nějakého jezdeckého klubu/ překupníkovi, jenže nikdo z nás doopravdy nevěděl co se s ním stalo. Tehdy jsem se rozhodla s koňmi nadobro skončit, vše mi jej připomínalo. Po strašně dlouhé době jsem ve schránce našla leták o novém jezdeckém klubu. Mí rodiče byly ze mě tak nešťastní, že mě do toho tlačili možná víc, než já sama. Rozhodla jsem se. Ta pauza byla už dost velká, pravda zlomené srdce nic nespraví, ale nemůžu sedět doma a litovat se. Vydala jsem se do klubu, ale skončila jsem stát před branou Jezdeckého klubu Dream, opět jsem přemýšlela jestli je to dobrý nápad. Mé nohy ale samy zamířily dovnitř. Dobře, nemůžu změnit minulost, ale co bude v budoucnu je jen na mě, pomyslela jsem si, zrychlila krok a zamířila ke stájím začínajíc novou část života.
4. ANO

redbul*:
1.Redbul
2:kvug@seznam.cz
3.
Jednou v životě jsem měla tu čest, a seděla na překrásném hnědáku. Podle knihy, co jsem objevila v knihovně, to byl nejspíš Hannoverský kůň.. Ale co já vím? Koně jinak než z knížek a mého jediného zážitku neznám.. Ten hnědák vozil děti na dětském dnu v parku. Měla jsem tehdy doplatek na učebnici Francouzštiny, pro profesorku Swiftovou. Myslíte, že splnily účel? Pro mě ano. Zaplatila jsem si pět velkých okruhů kolem parku a se zavřenýma očima nasávala vůni stájí, kůže a slámy, která vycházela z lesklé srsti a potu toho přenádherného tvora. Hladila jsem jeho hřívu, pevnou a silnou, slyšela jeho dech a do očí se mi hrnuly slzy.
Dívka, co mě na koni vedla, se nejdříve snažila chovat diskrétně, pak se ale zeptala, co se mi stalo. Zalhala jsem, jak sem byla zvyklá. Neřekla jsem jí o své matce, ani o svém snu. Vymluvila jsem se na alergii na pyl zdejších stromů. Stejně mě ale odhalila. Byla asi stejně sará, jako jsem byla i já. Ale naše osudy se nemohly vzájemně proplést. V žádném případě. Ona byla oděna do vyžehleného jezdekého úboru, o jehož ceně jsem neměla ani páru. Lesklé jezdecké holínky kopírovaly její ladnou elegantní siluetu a blond vlasy měla stažené překrásnou jezdeckou sponou.
Ona byla můj sen. Její osud jí ho dal do vínku místo mně. Setřela jsem slzu a pocítila silnou a bodavou závist. "Proč ty a já ne?!" "Prosím?" Blondýnka se na mě tázavě zadívala a zastavila koně. Vážně jsem tu větu vyslovila NAHLAS?! "Omlouvám se, ujelo mi to." Sklopila jsem oči a cítila, jak se mi dere nach do tváří. "Vím, jak se cítíš..," popošla ke mně a vybídla mě, abych slezla. Zmateně jsem se rozhlédla. Moje jízdy byl u konce, pět okruhý bylo za námi. Nechtělo se mi z masivního sedla, ale musela jsem. Slezla jsem dolů povzoru učebnicových nákresů, blondýnka se na mě stále vlídně usmívala. "Proč nejezdíš?"
Chtělo se mi utéct. Ona se mě ptá proč? Copak jí můžu přiznat, že jsme téměř žebráci? Copak nevidí, co mám na sobě? Nevšimla si oprýskaného levného laku na nehty ani rozmazané kajalové tužky na oči? "Nemám na to peníze," přiznala jsem nakonec a můj pohled se ještě naposledy vpil do srsti velkého zvířete. "Možná o něčem vím.."
A tak jsem tady. Našla jsem si v knihovně na internetu odkaz na Jezdecký klub, kde se neplatí penězi, ale snahou, tvrdou prací a talentem. Zkusila jsem štěstí a napsala si o přijetí. Trvalo to víc než dva měsíce, než se ozvali, už jsem ztrácela naději. Vystoupila jsem na třetí zastávce od nejbližšího města. Jela jsem samo-sebou autobusem, auto jsme neměli....... Dál to pokračovalo na Dream
4.Ano