aduš: 1. Aduš
2. adu.horse@seznam.cz
3. Už jako malá jsem milovala koně. K těm nádherným, nespoutaným tvorům mě to nesmírně táhlo. Nikdy mi ale rodiče nedovolili, abych začala chodit do nějaké stáje, nikdy jsem je nemohla poznat blíž. Jak letěl čas, tak jsem stárla i já a když jsem byla už dost samostatná rozhodla jsem se, že se ke koním dostanu, ať to stojí cokoliv. Naštěstí, nebo naneštěstí, jsem našla v okolí malou stáj, ve které žil vysoký černý dlouhonohý kůň. To zvíře mi ze začátku nahánělo pořádnou hrůzu, ale ani to mě neodradilo! Směle jsem se vydala za jeho majitelem. Čekala jsem nějakého sympatického člověka, místo toho však vylezl starý chlap a rozhodně nebyl střízlivý. V tu chvíli mi ale bylo jedno kdo to je, hlavní bylo že mě zavedl do stáje řekl co mám uklízet a ukázal mi kde má sedlo a kartáče... Nějak jsem se vypořádala s kydáním hnoje, ale dojít k samotnému koni jsem neměla odvahu. Po nějaké době co jsem vlastně téměř vždy jen uklidila, jsem se konečně odhodlala. Nikdy jsem se koně ani nedotkla, takže jsem neměla žádné zkušenosti, ale věděla jsem toho opravdu hodně. Vešla jsem do výběhu a pomalu přistupovala blíž ke koni, toho jsem musela dotáhnou do stáje a pak jsem se ho pokusila vyčistit, kolem létaly kopyta, ale zvládla jsem to. Tahle rutina se pak zas opakovala nějakou dobu, ale po čase jsme si k sobě našli cestu. Začala jsem na něm jezdit i ven a stal se z nás skvělý pár. Nic nám nebylo překážkou, propůjčoval mi svou svobodu když jsem se proháněla po loukách na jeho hřbetě a já mu to oplácela svou péčí a láskou. Nebylo to vždy ale tak růžové. Po čase co jsem tam strávila, jsem poznala že majitel koníka je těžký alkoholik a já se mu obloukem vyhýbala. Bála jsem se ho, neměla ho ráda, ale jeho koně jsem milovala. Nejhorší časy nastaly ve chvíli když došlo krmení a peníze na další majitel propil. Všímala jsem si jak začíná Pegas hubnout. V tuto dobu jsem ho na celé dny brávala na louky za vesnicí a jen jsem tam s ním seděla a pozorovala ho. Pak se to opět obrátilo k lepšímu. Koupilo se seno a bylo dobře. Jednoho rána jsem jako vždy mířila do stáje, ale když jsem došla nepřivítalo mě žádné řehtání. Zmatená jsem nahlédla do boxu. Nikde nic, ani ve výběhu. Začínala jsem panikařit. Rychlými kroky jsem mířila k domu toho chlapa a ani si neuvědomovala co dělám. Zabušila jsem na dveře a tím jsem možná rozzuřila opilce za nimi. Sotva otevřel vychrlila jsem na něj otázku týkající se Pegase, ale odpovědí mi byl jen jeho řev a to, že je pryč, ať se s tím smířím a zmizím taky. Dnes přemýšlím že jeho slova nebyly zas tak hloupé SMIŘ SE. Jenže to nešlo. Zlomilo mi to srdce, mezi okolními koňáky se šířily drby že Pegase prodal na jatka/ do zahraničí/ do nějakého jezdeckého klubu/ překupníkovi, jenže nikdo z nás doopravdy nevěděl co se s ním stalo. Tehdy jsem se rozhodla s koňmi nadobro skončit, vše mi jej připomínalo. Po strašně dlouhé době jsem ve schránce našla leták o novém jezdeckém klubu. Mí rodiče byly ze mě tak nešťastní, že mě do toho tlačili možná víc, než já sama. Rozhodla jsem se. Ta pauza byla už dost velká, pravda zlomené srdce nic nespraví, ale nemůžu sedět doma a litovat se. Vydala jsem se do klubu, ale skončila jsem stát před branou Jezdeckého klubu Dream, opět jsem přemýšlela jestli je to dobrý nápad. Mé nohy ale samy zamířily dovnitř. Dobře, nemůžu změnit minulost, ale co bude v budoucnu je jen na mě, pomyslela jsem si, zrychlila krok a zamířila ke stájím začínajíc novou část života.
4. ANO