redbul*:
1.Redbul
2:kvug@seznam.cz
3.
Jednou v životě jsem měla tu čest, a seděla na překrásném hnědáku. Podle knihy, co jsem objevila v knihovně, to byl nejspíš Hannoverský kůň.. Ale co já vím? Koně jinak než z knížek a mého jediného zážitku neznám.. Ten hnědák vozil děti na dětském dnu v parku. Měla jsem tehdy doplatek na učebnici Francouzštiny, pro profesorku Swiftovou. Myslíte, že splnily účel? Pro mě ano. Zaplatila jsem si pět velkých okruhů kolem parku a se zavřenýma očima nasávala vůni stájí, kůže a slámy, která vycházela z lesklé srsti a potu toho přenádherného tvora. Hladila jsem jeho hřívu, pevnou a silnou, slyšela jeho dech a do očí se mi hrnuly slzy.
Dívka, co mě na koni vedla, se nejdříve snažila chovat diskrétně, pak se ale zeptala, co se mi stalo. Zalhala jsem, jak sem byla zvyklá. Neřekla jsem jí o své matce, ani o svém snu. Vymluvila jsem se na alergii na pyl zdejších stromů. Stejně mě ale odhalila. Byla asi stejně sará, jako jsem byla i já. Ale naše osudy se nemohly vzájemně proplést. V žádném případě. Ona byla oděna do vyžehleného jezdekého úboru, o jehož ceně jsem neměla ani páru. Lesklé jezdecké holínky kopírovaly její ladnou elegantní siluetu a blond vlasy měla stažené překrásnou jezdeckou sponou.
Ona byla můj sen. Její osud jí ho dal do vínku místo mně. Setřela jsem slzu a pocítila silnou a bodavou závist. "Proč ty a já ne?!" "Prosím?" Blondýnka se na mě tázavě zadívala a zastavila koně. Vážně jsem tu větu vyslovila NAHLAS?! "Omlouvám se, ujelo mi to." Sklopila jsem oči a cítila, jak se mi dere nach do tváří. "Vím, jak se cítíš..," popošla ke mně a vybídla mě, abych slezla. Zmateně jsem se rozhlédla. Moje jízdy byl u konce, pět okruhý bylo za námi. Nechtělo se mi z masivního sedla, ale musela jsem. Slezla jsem dolů povzoru učebnicových nákresů, blondýnka se na mě stále vlídně usmívala. "Proč nejezdíš?"
Chtělo se mi utéct. Ona se mě ptá proč? Copak jí můžu přiznat, že jsme téměř žebráci? Copak nevidí, co mám na sobě? Nevšimla si oprýskaného levného laku na nehty ani rozmazané kajalové tužky na oči? "Nemám na to peníze," přiznala jsem nakonec a můj pohled se ještě naposledy vpil do srsti velkého zvířete. "Možná o něčem vím.."
A tak jsem tady. Našla jsem si v knihovně na internetu odkaz na Jezdecký klub, kde se neplatí penězi, ale snahou, tvrdou prací a talentem. Zkusila jsem štěstí a napsala si o přijetí. Trvalo to víc než dva měsíce, než se ozvali, už jsem ztrácela naději. Vystoupila jsem na třetí zastávce od nejbližšího města. Jela jsem samo-sebou autobusem, auto jsme neměli....... Dál to pokračovalo na Dream
4.Ano